"JEDU I KDYBYCH MĚL VYJET JEN ZA BARÁK" říká rozhodným hlasem Peťásek.
Jen souhlasně přikyvuji a přemýšlím, jak se na těch hladkých gumách dostanu z Bojkovic, když bude půl metru sněhu.
Je třicátého prvního, půl jedenácté dopoledne, sedím v sedle, drtím plyn a zamračeně hledím na asfalt v němž se nepříjemně odráží sluníčko.
Tak ho tu zase máme, ale tentokrát už asi opravdu poslední pěkný den v roce. Je pět stupňů, trochu pofukuje, silnice suché jako pepř a v Zahorovicích jsem zahlédl i nějakého blázna na kole.
Peťásek už postává ve dveřích a široký úsměv na jeho tváři naznačuje, že dneska by to mohlo jít..
Naplánování trasy trvá pár minut, tedy spíš to necháváme osudu.
V Bojkovicích trochu nakrmit stroj, zavézt oběd do Vápenic a pak se uvidí.
Při předávání, kupodivu nerozlitého oběda dostáváme od otce radu do života. "hlavně nejezdite na Vyškovec, je to tam samý led"
Pohlédnu na Peťáska a s úsměvem se ujišťuji se v tom, že tohle se musí zkusit.
Peťas vjíždí do závěje a drapákem vyhazuje obrovské gejzíry sněhu Volím raději střídmější cestu a držím svoji holou zadní gumu v bezpečí suché trávy. Sluníčko zahřeje do zad a mi opět překonáváme horizont nad barákem. Cesta na Vyškovec vypadá krásně, suché místa střídají sněhové plotny a já hrdě přidávám plyn.
Po vjetí do lesa nastala malá, ale dosti podstatná změna. Někdo vše postříkal vodou a nechal krásně zmrznout. Vypadá to jako pěkný karamelový věneček
Přední kolo se houpe v ledovém žlábku a já musím jen s nelibostí dělat to, co chce vyjetá kolej. S trochou štěstí se vymaňuji s jejího sevření a snažím se vjet na okraj, kde je přemrzlý sníh s trochou listí. Situace se znatelně zlepšuje a já opět přebírám nadvládu nad směrem jízdy. Bohužel jen do chvíle než mi ustřelí přední kolo do další prohlubně. S překvapením z náhlé změny směru zabodávám hlavu do sněhu. Peťas je zdatnější ve svém konání a dostává se o padesát metrů dál.
Pokorně uznáváme, že tudy to dneska asi opravdu nepůjde. Otočit motorku na zledovatělé svážnici je úkon hodný krasobruslaře.
"Na ten Vyškovec se dneska dostaneme i kdybych měl zajet pro kýbl písku."
Plán B - "sjedeme dolů k rybníku a zkusíme to kolem školy nahoru"
Kdyby jsme věděli co nás tam čeká, asi by byl na místě čaj a něco sladkého na Moposu.
Hned za školou potkáváme nějakého Pražáka v naleštěném bavoráku. "Chlapec zřejmě utíká z boje"
Po dvěstě metrech začínám chápat Pražákův výraz ve tváři. Zastavuji dokud mám ještě šanci na ústup. Peťas neohroženě přidává plyn a bojuje dál. Prohrabává se až za další zatáčku. Nevím co tam spatřil, ale asi to nebylo nic co bych chtěl vědět.
Opět otáčíme. Teda on otáčí.
Já se snažím neumřít. Sklouzávám do hlubokého příkopu, který mě přitahuje jak magnet.
Plán C - "zkusíme to zadem přes Kykulu"
Zpocený jak myš a tepem jamajského sprintera vyjíždím na horní točnu u pomníku.
"Tak to byl hukóóóót, jsme tůů" Nechápu jak jsme se sem dostali. Ještě pořád držím křečovitě řidítka a vybavuji si nechápající výraz týpka v řetězy vyzbrojené Felicii.
Jeden pokus o americký úsměv pro právě projíždějícího Peťáska. Ukazuju směrem dolů a snažím se na to nemyslet..
Dolů vede krásně ledová a vodou vyleštěná asfaltka. Normálně by to po kraji šlo, ale tam stojí davy silvestrovských zážitku chtivých turistů. Pekelné soustředění narušují jen modlitby a sem tam nějaká prosba k tomu tam nahoře. Úplně cítím jak si ty stovky očí přejí ať si aspoň jeden z nás pořádně nabije hubu. Nedostali však sebemenší šanci k pobavení. Precizní technika a kvalitní stroje nemůžou dopustit žádné FÓÓ PÁÁ
Po chvilkovém odpočinku a vstřebání dvou kýblů adrenalinu vyrážíme směr Strání. Nevím jak nás to mohlo jen napadnou. Ale žeprej to zkusíme na Javořinu. :-))
No nebudu lhát, otočili jsme to hned po dvěsta metrech za výjezdem z hlavní silnice. Podmínky by vyhovovaly spíše sobímu spřežení nežli HÓÓÓ N DÁÁÁm.
Zastavujeme a prozkoumáváme náš nový GPS modul. Nástěnná mapa u Straňanské Jednoty má docela slušné měřítko. Peťas určuje další plán. Silvestrovský motokros v Prakšicích.
Cesta opět klape jak hodinky a příkopa mě chce dostat snad už jen tak dvakrát. U Brodu není žádný sníh a proto nehrozí náledí. "Božíí"
Nad Prakšicemi odbočujeme u vodárky na polňačku vedoucí k motokrosu. Koutkem oka si prohlížím auta u krajnice "proč nejeli až dozadu, vždyť je tu krásná cesta"
" za jednáá " " za dváá " " za tříí "
Facka v krásném snu je nuda proti tomu co se začalo dít. S řízení motorky se stává řízení motorového člunu, teda spíš bahenního. Plavu v tom jak slon na banánu. V hlavě opět začíná zníít to z dneška velmi známé "JEN PROSÍÍM NESPÁÁÁÁÁDNÍÍÍÍÍ"
