Druhé probuzení bolí o poznání méně a třetí už oslavuje krásný den.
Motory duní a dávají celému kempu znát, zač jsou toho čtyři válce a jeden buben.Zbývá už jen vyleštit štíty helem a můžeme vyrazit. Na hranice s vytouženou Ukrajinou, "nesplněným snem" to je už jen pár kilometrů.
Nemáme vůbec tušení, co nás tam může potkat. Ale příběhy které kolují kolem tohoto magického místa mluví za vše. S respektem přijíždíme k čáře a letmo vzpomínáme na komančovské výlety do Trenčína, kdy nám bratia Slováci dělali kompletní rozborku-zborku našeho fáčka
Kluci asi mají dneska dobrou náladu, proplouváme totiž bez jakékoliv újmy. Jak na zdraví, tak na našich peněženkách. U výjezdu z hraničního prostoru nás jen trošku zadrhne hrotozvedač
(Povolání celníka zvedajícího průjezdové hroty na silnici. krycí jméno "nasírač zápaďáků") Odevzdáváme mu další s nesmyslných papírků a on nás chce pustit jen s podmínkou, že to pošlem na zadní. Peťas mu bravurním ukrajinskočeským dialektem vysvětluje, že to s těma kuframa pošleme maximálně na zem.
První zastávka v novém světě je hned pár set metrů za hranicemi. "Je potřeba zajistit nějaké valuty."
Za okénkem sedí ta nejznuděnější a nejotrávenější penězoměnička z celého východního bloku. Z jejího výrazu není možno vyčíst jestli nenávidí jen nás a nebo celý svět. Přes všemožné triky zkušených obchodníků z ní nedostáváme víc než si sama řekla. (ve zkratce - natáhla nás jak zákon káže)
Počasí je nádherné, sluníčko svítí a protože máme snad poprvé v historii čas, je načase si to začít užívat. Žaludky už asi můžou i něco pozřít, takže naše druhá zastávka musí být jedině - JÍDLOZASTÁVKOVÁ. Zde se deru do popředí já a bez problémově objednávám hamburgery. Tento pokrm volím proto, protože slečna za kasou nemá ani tušení co znamená "NEMÁTE NĚCO S RÝŽŮ"
Benzín voní a je fakt levnýýý, tak ho tam lejeme co se jen vleze. Po vymotání se z Užgorodu přichází opravdové prozření. Celý svět se jakoby změnil.
Dírami poseté silnice brázdí obrovské Zily všemožných nástaveb a úprav. Tráva je nějak zelenější, lidi se usmívají.a Žigulíků co hrdlo ráčí. Peťas s Honzou neustále prozpěvují něco o ráji a mě nezbývá, nežli s nimi souhlasit. Člověk by nejraději hleděl jen kolem sebe.
Sledovat silnici ostřížím zrakem je však velmi žádoucí. Bezedných děr je nepočítaně a velmi málo se střídají s těmi, co jsou hluboké jen po pás.
Jsme prostě jak Aničky v říši divů. Cesta časem se povedla na jedničku a s údivem čekáme co na nás čeká za každou novou zatáčkou.
Sem tam zastavujeme u vytuněných studánek, svačíme a užíváme si slunečného dne.
V jedné malebné vesničce narážíme na tři offrouďácké speciály z PRAHÍÍÍ. Kluci jsou veselí a neuvěřitelně zasraní od blata. Prohazujeme pár vět o výhodách tohoto ozajstného světa. A hrnem dááál.
Kilometry ukrajujeme s takovou lehkostí, že nám ani nepřijde, že jsme co nevidět v cílové stanici dnešního dne.
Mekka všech mikrocestovatelů na východ. Místo kde by měl stanout každý offrouďák toužící ochutnat chuť místních Polonin. Starý Lev bohužel není doma. (Asi jel někam se Lvicí na dovolenou. Asi na západ) Naštěstí doma zanechal mladého Lva, který bez problémů vše zařídí, vyřídí a ukáže.
Trošku nás zaráží jeho plynulá čeština. (zřejmě nebudeme první cestovatelé z bývalé sovětské kolonie, kteří toto ohromujici místo navštívili).
Bez problémů se smiřujeme s touto objevitelskou milkou a dáváme si na cestovatelskou počest jedno točené místní pivko značky KOZEL. Další znejistění v nás vyvolává pohled na hodiny. Ne proto, že by šli špatně, ale protože jdou jinak. Zjištění, že jsme na první expedici a hned překračujeme časové pásmo v nás vyvolává nadšeni a povinnost. "DÁT SI JEŠTĚ JENO"
