Rally Monte Mrmlov - počátek počátku

VÍM že přeskakovat by se nemělo, ale .......
 času málo, hókny kotel a jedna akce zastiňuje druhou. A co nejhůř? Začínají se nám tu objevovat další ročníky.  A to takříkajíc teče do kalhot.
Tady to máte, ať víte jak to všechno pokračovaléoéoéoéoéoéoé.

Nooo!! Chalani Krčmovi sů zdatní borci, netrvalo to dlóóóho a je tu další prasojízda.
Krompáče a lopaty nahradila družstevní technika ala JozééfToPoorá.
Na co neměl velkokapaciťák Nezdenic, zajistili kluci Strůhalů a kdo teho mněél eště pořád málo, mohl sa v sobotu pekelně zam...špinit od asfaltu.
 
(nikdo nevěříííííl, že to ztuhne, ale nakonec by se od nás mohli učit (I) cestáři. Nájezd drží do teď a z bot to slezlo až po 4 měsících)

Vše připraveno, nachystáno, nastříkáno, nakresleno a hlavně naladěno na nejvyšší možný výkon. Stroje všech druhů, poddruhů a značek připraveny zúročit posledních třicet mekaniko hodin maximálního nasazení. Když jen pomyslím, že některé stroje ještě před pár hodinami okupovaly kopřivy a byli spíše útočištěm živočišných živočichů. Nezbývá mi nežli smeknout před umem místních mechanických chirurgů.
Účast je opravdu obrovská. Je až neuvěřitelné, kolik nadšenců skrývá náš prasoregionek. Počasí objednané to nejlepší co v Tescu měli, klobásek taky nepochybí, takže vše tak jak má bejtt.

                První odmávaný závodník na sebe nedává dlouho čekat, stejně jako první kusy plechů které si bere prasotrať jako daň za průjezd. Časomíra je neúprosná a kdo do toho nedává vše, nemá šanci na úspěch.
Každé kolo prověřuje borce až na kýblové dno jejich možností. Kdo neunesl tlak místního prasobetonu byl bezmilosti sežvýkán a vyplivnut za brány prasosvěta s cejchem

 
 "ŠROT"

 







Divácká základna a teplota roste závratným tempem, stavy pojizných strojů se snižují. Skoro bych řekl, že se dělilo zrno od plev. Ale to bych poškodil ty, co do toho dali vše a motobůh jim to rozšlápnul.  Svět motorizmu je neúprosný, stejně jako vylítá desetikilovka barvy na zadních sedačkách mého Mondea.

Ten koho stále poslouchali všechny válce, mohl vychutnávat profesionálně upravenou trať do posledního prasozrnka.
Vítězové začínali pomalu vyvstávat na povrch a krásný slunečný den dokreslovala do zlatova opečená klobáska.
Samozřejmě musím vyzvednout i bufet - U Veselého Prasátka. Pivo teklo proudem a komu to bylo málo mohl si dát třeba KOFOLU (placená reklama)

Potuluji se po trati, mačkám spoušť a tajně spřádám plány, co za káru pořídím do příště.
Nejen svět motorizmu je však neúprosný. Můj strážný anděl odjíždí na dovolenou, nebo se zamyká na andělském záchodě
Při pokusu o vyskočení na betonovou zídku, zakopávám o její hranu a padám přímo na foťák. Těžce vydobytý majetek posouvá pud sebezáchovy někam do pozadí. Zprvu nic neříkající zakopnutí nahrazuje strašlivá držka, kdy přepadávám přes hranu betonu do prohlubně a celé to zakončuji vaz lámajícím kotrmelcem.
Foťák nemá ani škrábaneček. Zato já ztrácím litr krve a veškerý doposud vydobytý respekt. Davy lidí tleskají, smích přehlušuje řev motorů a nepískají jen ti, co to neumí.

 "Někdo hold rozbil auto, já hubu"

 No a závěrem?
Mezi vítěze patří všichni kteří přivezli svoje stroje. A těm, kteří dokázali odolat prasobetonu až do konce a k tomu ještě  v minimálním možném čase. Těm byly odměnou stupně vítězů ověnčené potleskem a úctou přihlížejících. AMEN!!!

экспеди́ция Украи́на 2013 - День2.

Probuzení bolí jako už dlouho ne. Zkouším otevřít pravé oko, bolest, otevřu tedy i to levé. Obraz se nezlepšuje, bolest se zhoršuje. Identifikace místa je stále nejasná, některé souvislosti však začínají pomalu docházet. Tak tohle to způsobuje ta borovička s vodkou, peprmintkou, broskvovou, jablečnou a pivem.
Druhé probuzení bolí o poznání méně a třetí už oslavuje krásný den.

Motory duní a dávají celému kempu znát, zač jsou toho čtyři válce a jeden buben.
Zbývá už jen vyleštit štíty helem a můžeme vyrazit. Na hranice s vytouženou Ukrajinou, "nesplněným snem" to je už jen pár kilometrů.
Nemáme vůbec tušení, co nás tam může potkat. Ale příběhy které kolují kolem tohoto magického místa mluví za vše. S respektem přijíždíme k čáře a letmo vzpomínáme na komančovské výlety do Trenčína, kdy nám bratia Slováci dělali kompletní rozborku-zborku našeho fáčka
Kluci asi mají dneska dobrou náladu, proplouváme totiž bez jakékoliv újmy. Jak na zdraví, tak na našich peněženkách. U výjezdu z hraničního prostoru nás jen trošku zadrhne hrotozvedač
(Povolání celníka zvedajícího průjezdové hroty na silnici. krycí jméno "nasírač zápaďáků") Odevzdáváme mu další s nesmyslných papírků  a on nás chce pustit jen s podmínkou, že to pošlem na zadní. Peťas mu bravurním ukrajinskočeským dialektem vysvětluje, že to s těma kuframa pošleme maximálně na zem.
První zastávka v novém světě je hned pár set metrů za hranicemi. "Je potřeba zajistit nějaké valuty."
Za okénkem sedí ta nejznuděnější a nejotrávenější penězoměnička z celého východního bloku. Z jejího výrazu není možno vyčíst jestli nenávidí jen nás a nebo celý svět. Přes všemožné triky zkušených obchodníků z ní nedostáváme víc než si sama řekla. (ve zkratce - natáhla nás jak zákon káže)
Počasí je nádherné, sluníčko svítí a protože máme snad poprvé v historii čas, je načase si to začít užívat. Žaludky už asi můžou i něco pozřít, takže naše druhá zastávka musí být jedině - JÍDLOZASTÁVKOVÁ. Zde se deru do popředí já a bez problémově objednávám hamburgery. Tento pokrm volím proto, protože slečna za kasou nemá ani tušení co znamená "NEMÁTE NĚCO S RÝŽŮ"

Benzín voní a je fakt levnýýý, tak ho tam lejeme co se jen vleze. Po vymotání se z Užgorodu přichází opravdové prozření. Celý svět se jakoby změnil.

Dírami poseté silnice brázdí obrovské Zily všemožných nástaveb a úprav. Tráva je nějak zelenější, lidi se usmívají.a Žigulíků co hrdlo ráčí. Peťas s Honzou neustále prozpěvují něco o ráji a mě nezbývá, nežli s nimi souhlasit. Člověk by nejraději hleděl jen kolem sebe.
Sledovat silnici ostřížím zrakem je však velmi žádoucí. Bezedných děr je nepočítaně a velmi málo se střídají s těmi, co jsou hluboké jen po pás.
Jsme prostě jak Aničky v říši divů. Cesta časem se povedla na jedničku a s údivem čekáme co na nás čeká za každou novou zatáčkou.
Sem tam zastavujeme u vytuněných studánek, svačíme a užíváme si slunečného dne.
V jedné malebné vesničce narážíme na tři offrouďácké speciály z PRAHÍÍÍ. Kluci jsou veselí a neuvěřitelně zasraní od blata. Prohazujeme pár vět o výhodách tohoto ozajstného světa. A hrnem dááál.

Kilometry ukrajujeme s takovou lehkostí, že nám ani nepřijde, že jsme co nevidět v cílové stanici dnešního dne.

U LVA - www.u-leva.se-ua.net
Mekka všech mikrocestovatelů na východ. Místo kde by měl stanout každý offrouďák toužící ochutnat chuť místních Polonin. Starý Lev bohužel není doma. (Asi jel někam se Lvicí na dovolenou. Asi na západ) Naštěstí doma zanechal mladého Lva, který bez problémů vše zařídí, vyřídí a ukáže.
Trošku nás zaráží jeho plynulá čeština. (zřejmě nebudeme první cestovatelé z bývalé sovětské kolonie, kteří toto ohromujici místo navštívili).
Bez problémů se smiřujeme s touto objevitelskou milkou a dáváme si na cestovatelskou počest jedno točené místní pivko značky KOZEL. Další znejistění v nás vyvolává pohled na hodiny. Ne proto, že by šli špatně, ale protože jdou jinak. Zjištění, že jsme na první expedici a hned překračujeme časové pásmo v nás vyvolává nadšeni a povinnost. "DÁT SI JEŠTĚ JENO"

экспеди́ция Украи́на 2013 - День1.

День1.
 Vím, že by se některé věci neměly přeskakovat, ale je to silnější, větší, a hlavně důležitější než to předtím. Před rokem nabrala myšlenka na hmotnosti (zhruba 240 kilo s plnou nádrží), postupem roku dál nabírala na váze (kufry, vercajk,spacák jídlo .......)
No a teď přišlo konečně to ráno, kdy se láme chleba, rozdávají dárky, sfoukávají svíčky, nebo ........
Prostě stojíme v garáži. Nevyspaní, unavení, ale s rozsvícenýma očima a plní očekávání.

EXPEDICE UKRAJINA 2013 MŮŽE ZAČÍT

Poslední doťuky před odjezdem a už ťahám za plyn. Vlastně si ještě musím dát pozor, abych sebou nefláknul před barákem jako předevčírem.
Žádnému FÓPÁ nedávám šanci a s pocitem nadřazenosti kopu trojáka a vychutnávám dunivý zvuk VEJFUKU.
Cesta na východ pro mě znamená vždy něco víc, než cesta na západ. Místo kde vychází slunce, alkohol stojí míň než chleba a holky oblékají pouze rybářské sítě, funguje jako magnet na osmičku matku.

Peťas opět nezklamal a připravil podrobné cestovatelské menu včetně cikánského zákusečku.
Ale abych nepřeskakoval. Cesta přes naše braty Slováky je tuze zdlouhavá věc a jen kvalitní zadnice zkušeného cestovatele přežije tuto zkoušku bez ukrutného mozolu
My jsme mozolu unikli jen díky Peťasově nespavosti a nadšení pro kvalitní plán.
Počasí opět přeje a déšť nás doprovází až do poloviny slovenského revíru.
A teď přichází ta správná chvíle kdy musím vzpomenout naše NOVÉ, NEUVĚŘITELNÉ, AGRESIVNÍ DRAPÁKY značky MITAS. (placená reklama) které udělají z obyčejné projížďky motogurmánský zážitek.
Voda dělá divy a sem tam se to trošku pošle do hajcajdry, ale vždy to tak nějak dopadne nazpět do té správné stopy. Pánbůh za to zaplať.
 Vysychající silnice odbourávají křečovíté ždímání řidítek, hodnota tepu klesá a mezi zatnutýma půlkám začíná prosvítat světýlko naděje na šťastný to konec.

První opravdová zastávka je u přírodního termálního pramenu někde uprostřed slovakojugle. Za jedno nesmlouvavé éčko fasujeme od místní amazonky parkovací lístek a hurá k té kaluži s teplou vodou. Nedá mi to to nevyzkoušet a proto po vzoru jednoho místního exiba odhazuji javorový list a v očekávání zajíždím pod hladinu. 

"NAOZAJ TEPLÉ, NAOZAJ ZAPÁCHAJŮCE"

Času málo kilometrů moc, tak nekecat, natáhnout trenky a ťaháme ďalej.

Kdo neviděl neuvěří. Plán zahrnuje i cestu časem. V jedné části Popradské pahorkatiny navštěvujeme pár místních rómských stále obydlených skanzenů. Na prohlídku všech krás a zákoutí zemljanek a chatrčí není moc času. Neboť davy malých čertíků pozvedávají kamení a pod vidinou dobrého lovu, hážou neuvěřitelně daleko a neuvěřitelně přesně. Co jsme nestihli obkouknout při pokusu o útěk, doplňuje místní statkář. Sedíme s ním v dostatečné vzdálenosti od smrtícího gheta a posloucháme neuvěřitelné příběhy soužití clověka a "člověka"

Den letí jako splašená herka a k večeru dorážíme podle plánu k hranicím s východním světem. Zemplínská Šírava otevírá svou náruč a přijímá všechny poutníky vlídným hlasem "usedni synu a dej si pivo, dvě a když ti bude málo, dej si i štamprlku či tři" teda vlastně říká "poj chalan a zrubaj sa ako kamzík"
Zase bych přeskakoval. Před pořádnou rubačkou se chceme ještě vykoupat v luxusním koupališti přímo u chatek. To je bohužel předčasně uzavřeno místním manekýnem a proto musíme navštívit zemplínskou. No co vám budu povídat, nejednalo se o žádný vellness -  vody po pás, bahna po kolena.
Nejvyšší čas zajít na to pivo.

ÚDOLÍ SMRTI

"Ještě to není ani rok, kdy jsme snili o tom že by jsme mohli vyjet dál než do Brodu na benzínku."

Ze Štatlu jedu o den dřív, abych doťukl kufry a konečně je vyzkoušel na vlastní kůži. Peťas už ty svoje i namontoval a vychytal všechny montážní mouchy.
Takže i já, montáží kufrů nepolíbený sfoukávám tuhle prácičku za necelých dvanáct hodin (kávička, vdoleček, melounek, nějaká ta návštěva, atd.) (No málem jsem to dodělával ve čtyři ráno před odjezdem).

Plán je opět jasný.
Výjezd v 6:00 středonezdenského času. Cíl - Dukelský průsmyk
(bližší info na http://www.lovecpokladu.cz/home/bitva-o-dukelsky-průsmyk-1072 )

Co s sebou?
Jako protřelý motorkářský cestovatel nemám ani tušení. Kufry jsou neuvěřitelně obrovské, tak beru všechno na co narazím. 
Cíl jasný, cesta zřejmá, a času?
Času málo, teda ještě míň. Klasické expedice to dělají za dva týdny. Alpským stylem se to dá stihnout za týden a my?
My na to máme DVA DNY.
Takže nelenit a                                          

"WEM ZA NI"

Jak už bylo naznačeno. Času málo, a proto ťaháme co to dá. Naše do běla rozžhavené oře chladí až první zastávka na vodnej nádrži Liptovská Mara.

Vánek chladí motory, voda zase naše zadky. Řízeček střídá bagetku, stín zase sluníčko. Chvílemi mě napadá něco o ráji.

Tatranské kopce na sebe nenechají dlouho čekat. Stoupavé serpentiny nás vyvedou až na Štrbské pleso.
Miluju ten kontrast nádherné přírody a stovek polských autobusů. A to nás to stálo jen jedno éčko za parkáč.
Se slzou rozmazaným pohledem hledím na prosluněné plotny tatranských velikánů. Ruce se mi potí a já jsem poprvé v životě v Tatrách bez lana a vercajku.
Dost bylo nostalgie a hlavně by bylo dobré ujet tomu bouřkovému mraku co právě namíchal slovenský bratček Krakonošův (žeprej Jánošík, ale nevím nevím, asi si na něj budu muset dát pozor).

Jářku. Moc daleko jsme mu neujeli. Nebýt Nové Polanky rozsekalo by nás to na malinkaté motokousky. Nejednoho motorkáře už zachránila tato perníková chaloupka u trati. Dlouhou chvíli si krátíme opravami věčně pokaženého handsfree. Nemyslím, že to někdy opravíme, ale už víme, co se na tom pořád kazí (handsfree). Krupobití pomalu ustává. Místo ledových tvárnic už padají jen cihly.

S budovatelskými hesly, "nejsme z cukru" a podobně, vyrážíme po vzoru našeho slovenského spolumotorkoskovávače.
Naše znovunabytá nesmrtelnost však nemá dlouhého trvání. Projíždějící autobus nám ukazuje, kde je naše místo. Teda vlastně jen Peťasovi. Padesátimetrová kaluž kalné vody v kombinaci s desetitunovou karosou dělá z Peťasa blátem ošlehaného offroadového speciála. 

Do Polska už je to, co by jsi pístem dohodil, a proto neváháme znovunavštívit naše severské razemwojowniky. Levný benzín pochybného složení plní naše nádrže až po okraj. A to ještě netušíme, co by jsme za takovou hezkou benzinku dali za pár hodin.
No nebudu přeskakovat. Slunce už pomalu zapadá a je potřeba najít nějakou chaloupku a zakrojit skývu chleba, ať jsme připraveni na to ohromné množství válečného kovu.

Najít ubytování dle našich požadovaných parametrů jde ztuha. Hledání se nakonec vyplácí. Dostáváme to nejlepší co se dá sehnat. Recepční, pokojská, uklizečka a džigolo v jednom nám servíruje kompletní nabídku luxusních služeb včetně velmi lukrativní přistýlky.









Když ráno zazvoní budík, je ještě tma. Nevím jestli brečet nebo se smát. Pohybuji se totiž někde mezi Peťasovou chronickou nespavostí a Honzovou chronickou spavostí.  Takže chronický ranní trpitel. A to nemůžu nevzpomenout slovenskochorvatskou kletbu.
O projímavých účincích slovenského a chorvatského piva jsem se už párkrát přesvědčil. Ale pokaždé mě překvapí ta razance a kvalita nástupu čistícího procesu. A to nemluvě o kombinaci s extra palivou chilli pitzzou. "Nóóóó máme se ještě co učit."

Času opět málo a už teď máme asi den skluz. Sbalení a osedlání strojů je opět otázka pikosekundy. A než sluníčko zahřálo první kousky asfaltu objevujeme vstup do údolí smrti. Dva obrovské ocelové kolosy stojící zde na počest všem bojovníkům, kteří položili život za naši svobodu.
Moc jsem těm povídačkám nevěřil, ale pravda je ještě úžasnější než se zdálo. Ve stráních stojí tanky a děla jako by byly připraveny opět bojovat. Projíždíme údolím a každou chvíli sesedáme aby jsme je všechny prozkoumali.

Navštěvujeme také válečné muzeum věnované dukelské události. Zbraněmi ověnčené figuríny a zrestaurované stroje nás zaměstnávají na dlouhou dobu . Ze všeho nejvíc se nám zamlouvá video projekce. Je tam teplo tma a pohodlné sedačky.
Probouzí nás až paní co jde vypnout počítač.
Den se pomalu převrací do druhé poloviny a je načase nastartovat dobrodružství jménem "cesta domůů".









Ťaháme za to co to dá. Teda asi prvních šedesát kilometrů.
Janošík opět míchá mlhu, pouští blesky a seje hromy. My sklízíme luxusní bouřku.
Nebýt úkrytu v Penny marketu spláchlo nás to až do Gabčíkova.
Poposedávání na prázdných košíkách začalo být asi po hodině značně nepříjemné a konec deště vypadal tak na zítřejší dopoledne.
Času už moc není, tak nasazujeme přilby a jdeme vyzkoušet cestování v dešti. Mokrá silnice nás doprovází až do Žiliny. Tam se mraky roztrhávají a vykukuje sluníčko, které suší čvachtající posezeníčko. Zvyšujeme cestovní rychlost, aby jsme si mohli v klidu posvačit v jednom starém vybydleném hotelu. Zastavujeme tam záměrně, protože kluci mají k tomuto místu obrovské prenatální vzpomínky. Po průzkumu a pár srdcervoucích příbězích sedáme nazpět do sedel a "vemem za ni".
A zde přichází čas vzpomenout danou příhodu s benzínem. Už kousek za Žilinou přepínám nádrž na rezervu a naznačuju to Peťasovi. Po pár kilometrech dělá to samé a s úsměvem mi ukazuje, že ještě tak sedmdesát kilometrů.
Ležím na nádrži a vymýšlím všemožné polohy, které ulehčí otlačené prdeli. Cestování po dálnici je prostě tuze oprudérní věc. Na otáčkoměru pět a půl, na tachometru sto třicet. Levá ruka podepírá přilbu a v hlavě koluje početní příklad. (cesta Žilina - Trenčín 80km. Benzínka 20km před Trenčínem, dojez rezervy něco kolem 70km, takže jestli počítám správně pravděpodobnost, že nám dojde benzín je mínus deset kilometrů. Nebo plus deset kilometrů?).
Z hlubokého bloumání matematickým světem třetí třídy mě vytrhává zachrblání motorky. Dřív než stihnu říct "sakrakurnacotozatrsakrjeuzmiasidoseltenbenzinneeeeeeeee" motorka ještě dvakrát škytne a odmítavě chcípá. Mačkám spojku a naznačuju kolem projíždějícímu Honzovi něco o smrti.
Setrvačnost mě naštěstí dostává k ceduli která zachraňuje můj život.

"P 200m" 

Honza i s Peťasem mizí v nenávratnu. Sesedám a tlačím jak nejrychlejc můžu. Dvěstě metrů móóóc dlouhá štreka.
Na parkovišti stojí vysmátý Honza a lový z kufru pet flašku. "BENZÍN DOSTANEŠ JEN POD PODMÍNKOU, ŽE ŘEKNEŠ, ŽE JE BIG LEPŠÍ NEŽ AFRICA A POLÍBÍŠ VÝFUK"
Křečovitě cedím mezi zuby větu, kterou doufám už nikdy nezopakuji. Nechápu jak to funguje, ale ten smraďoch má ještě pořád skoro půlku nádrže. Naplňujeme raděj celou dvoulitrovku. Né že bych potřeboval dva litry, ale právě přijel Peťas a ten je na tom stejně jako já. Teda líp. On přepínal rezervu o deset kilometrů později (to, jak se sem dostal a kolik ho to stálo kilometrů ví jen on a offrouďácký pán Bůh).
Hrdě transfúzi odmítá. Na políbení výfuku a vyslovení věty je přece ještě čas. "NAČ STAHOVAT KALHOTY, KDYŽ BROD JE JEŠTĚ DALEKO, ŽE!!" Jeho motor stále žije a benzínka už je co by kamenem dohodil a "zbytek dotlačil". Má to však ještě jeden háček.  Je to na kopci. Hrdě sedá do sedla a lehounce tahá za plyn. Motor přede jako koťátko, horizont v dohledu,

"béééééééééééééééééééééééé, blikačky, krajnice"

"SUZUKY DR BIG JE LEPŠÍ NEŽ AFRICA A DĚKUJU MU ZA BENZÍN" zní podruhé.

Naši potupnou situaci dokreslují ještě policajti. S heslom POMOŽ A CHRAŇ zastavují s blikačkama u krajnice a my tušíme problémy. Oni však hledí jen na Honzu a pochvalně mu kynou za to, že zachránil dvě Afriky.No prostě ............

A závěrem.
 Zbytek cesty domů proběhl podle plánu, nebo spíše plán plus čtyři hodiny a a k tomu nějaký ten Honzův vtípek. Musíme mlčet, ale tajně doufáme, že přijde den kdy Afrika zachrání smraďocha. Účet bude vyrovnán a my mu to náležitě vrátíme.
Každopádně testovačka proběhla na jedničku a vychytat malé mušky bude jen otázkou času který doplníme vymýšlením nových cest.